Lidé dokážou odhalit skryté předměty, aniž by se jich dotkli
Ukazuje se, že lidé dokážou nahmatat věci skryté pod pískem, aniž by se jich přímo dotkli. Tahle nově objevená schopnost, nazvaná „vzdálený dotek“, umožňuje vnímat objekty až do průměrné vzdálenosti 7,01 cm od cíle. Výzkum vedený univerzitami v Londýně přináší nový pohled na lidské hmatové vnímání.
Co to vlastně je “vzdálený dotek”?
„Vzdálený dotek“, jak tento termín poprvé použili vědci, znamená, že lidé rozpoznají skryté předměty díky jemným signálům šířícím se skrz písek. Tenhle jev posouvá naše chápání hmatu a ukazuje, že informace se mohou přenášet i na malé vzdálenosti bez přímého kontaktu. Vedoucí výzkumu Lorenzo Jamone, asociovaný profesor robotiky a umělé inteligence na University College London, spolu s Dr. Elisabettą Versace, seniorní lektorkou psychologie na Queen Mary University of London, výsledky prezentovali na konferenci IEEE International Conference on Development and Learning (ICDL).
Jak to zkoumali v experimentech
Tým dělal pokusy se 12 dobrovolníky, jejich úkolem bylo přes koneček prstu vyhledat pod pískem ukrytou kostku. Průměrná vzdálenost, na kterou účastníci předmět úspěšně detekovali, byla 6,91 cm a úspěšnost činila 70,7 %. Mediánové zastavení, tedy místo, kde účastníci přestali prstem hýbat, bylo přibližně 2,70 cm od objektu. Podle Dr. Elisabettą Versace „je to poprvé, že byl vzdálený dotek studován u lidí“.
Jak si vedly roboty proti lidem
Součástí studie bylo i testování taktilních robotů, které měřily tlaky v písku pomocí modelů Long Short Term Memory (LSTM) (typ neuronové sítě navržené k učení vzorů v čase). Roboti dokázali detekovat objekty v průměrné vzdálenosti 7,11 cm, přičemž technologie dosáhla přesnosti 40 % — částečně kvůli falešným poplachům. Výsledky z robotů pomohly lépe pochopit lidské vnímání a naopak. Lorenzo Jamone zdůraznil, že „zpětná vazba šla oběma směry“, což podtrhuje význam propojení lidských a robotických studií.
Jak to funguje a k čemu by se to hodilo
Princip „vzdáleného doteku“ spočívá v šíření vlnových signálů skrz zrnitá média, tedy například písek. Jemné dráždění povrchu prstem vyvolá vlny, které se odrazí od pevného objektu a následně se integrují do našeho hmatového vnímání. Velikost zrn a vlhkost písku mají výrazný vliv na schopnost detekce. Už teď se dá uvažovat o praktickém využití — záchranné mise, archeologie či vesmírné průzkumy.
Přírodní inspirace a závěry
Studie lovících břehovních ptáků, kteří používají specializované orgány na konci zobáku k nalezení zakopané kořisti, naznačuje přírodní analogie a dává ekologickou stopu pro budoucí testy v terénu. Ti ptáci ukazují, že vlhčí sedimenty dávají silnější signály. Výsledky zase posouvají hranice lidského hmatového vnímání a ovlivňují návrhy budoucích rozhraní člověk–stroj.
Výzkum vzdáleného doteku otevírá nové pohledy na možnosti lidských smyslů i technologie a zároveň klade otázky ohledně dalších fází výzkumu a terénní testace. Možná praktická využití, například při průzkumech nebo záchranných operacích, ukazují velký potenciál těchto objevů a vybízejí k dalšímu zkoumání spolupráce lidí a technologií.